Historie

Přítomnost vznikla spojením spolku Nezávislí a volného sdružení Několik. Ze skladatelských osobností, které ve dvacátých letech minulého století do Přítomnosti přišly ze spolku Nezávislí lze jmenovat Václava Kálika, Vladimíra Polívku, Josefa Stanislava, Karla Hanfa, nebo Bohumila Špidru. Ze sdružení Několik přišli Záboj Bláha-Mikeš, Jan Evangelista Zelinka. Jako nezávislé osobnosti pomáhali Přítomnost zakládat skladatelé jako Emil František Burian, Jindřich Hybler a Bohuslav Taraba.

Neobyčejně pestré dějiny sdružení lze rozčlenit do sedmi etap. V první etapě, kdy v čele stáli Bláha-Mikeš, Taraba, Aim a Polívka, zněla na koncertech Přítomnosti převážně domácí hudba zakládající generace členů. Za druhou etapu dějin Přítomnosti lze považovat nástup mladší skladatelské generace v polovině třicátých letech, kterou energicky vedl Alois Hába. Mezi významné osobnostmi tohoto období můžeme označit i Karla Reinera, nebo dirigenta Karla Ančerla Tato generace se otevřela zahraničním vlivům a novým kompozičním směrům, zejména pak mikrointervalivé hudbě. V té době začal rovněž vycházet spolkový časopis Rytmus, který přinášel nejen informace o koncertní činnosti sdružení, ale již od počátku uveřejňoval i odborné studie zaměřené zejména na problematiku soudobé hudby.

Třetí etapu dějin poznamenala Druhá světová válka. V čele po tu dobu stáli Vladimír Polívka a Otakar Jeremiáš. Činnost musela být redukována na nezbytné minimum, mnozí členové byli odvlečeni do koncentračních táborů, kontakty s cizinou byly zpřetrhány, i samotného názvu "Přítomnost" se museli členové vzdát.

Léta poválečná slibovala opětovný rozmach spolkové činnosti. Vedle předválečných osobností se ve vedení Přítomnosti v tomto čtvrtém období objevují nová jména, jako například Jan Hanuš, Jan F.Fischer, Ivo Jirásek, Karel Husa a další. Dochází sice k navázání na dříve utvořené mezinárodní kontakty, neslavně však tato etapa skončila v roce 1949 včleněním Přítomnosti do Svazu československých skladatelů.

Padesátá až osmdesátá léta tvoří formálně pátou etapu Přítomnosti, ve skutečnosti však šlo o nucenou přestávku v činnosti.

V pořadí šestou kapitolou dějin Přítomnosti je pak již poměrně nedávná éra polistopadové revitalizace, na níž se podílela především generace skladatelů, kteří zažili ještě její poválečná léta. Na tomto místě lze jmenovat alespoň Jana Hanuše, Karla Reinera, Ivo Jiráska, Štěpána Luckého z té starší vlny, přibyli však i mladší, jako například Jindřich Feld, Zdeněk Šesták, Václav Riedlbauch, nebo Ivan Englich.

Současná, tedy sedmá etapa je pak již plně v režii nové generace, která zcela převzala osudy Přítomnosti v prvních letech nového milénia formou přirozené generační obměny. O jejím personálním složení a o jejím tvůrčím přínosu se můžeme denně přesvědčovat sledováním a posuzováním současné práce sdružení.